Jdi na obsah Jdi na menu
 


Moje JUDO - Masahiko Kimura

4. 8. 2007
„Moje Judo“


Masahiko Kimura


To, co píši je o tom, co mě motivovalo ke cvičení Judo. Bylo to kolem čtvrtého roku ve škole. Během velkého školního úklidu (nazývá se O-soji), pan Tagawa nebyl ve škole a byl zastupován. Když jsem se to dozvěděl, běžel jsem do nedalekého Manto (japonské pečivo) obchodu, snědl čtyři nebo pět Manto, a vrátil se zpět do školy. Pak jsem si všiml, že pár spolužáků stojí u učitelského stolu. Já se rozběhl a skočil na stůl. Stůl se zřítil s obrovským rámusem. Já skočil dolů a křičel „Banzai, Banzai“. Náhle mě někdo pevně chytl za zadní límec a zatáhl mě zpět. Když jsem se otočil, uviděl jsem pana Tagawu, který neměl být ve škole, byl na mě rozzlobený a já se polekal. Začal na mě křičet „Idiote“ a udeřil mě do tváře. Pak mě hodil na podlahu. Zvedl mě, udeřil mě a hodil opět na podlahu. Potom jsem byl odveden do učitelova pokoje a stál na chodbě. Po tomto incidentu jsem se rozhodl,že se dostanu k panu Tagawovi. Chtěl jsem se mu pomstít a zkoumal jsem ho a jeho minulost. Pak jsem vypátral , že má 1. dan v Judo. Myslel jsem si, „Je Judo tak strašné umění? Pak bych měl být schopný ho hodit , jestliže bych měl 2. dan.“ Pak jsem vstoupil do Shodokan Dojo nedaleko mé základní školy.


Když jsem byl v páté třídě, měl jsem první shiai. Zúčastnil jsem se týmového zápasu s Nakayama Dojo, které bylo od mého dojo 6 km. Můj protivník byl v osmé třídě a byl větší než já. Zaútočil jsem Tai-otoshi a O-soto-gari, ale nemohl jsem ho hodit. Pak jsem zkusil O-uči-gari, on ukročil a hodil mě na podlahu a držel mě v Kami-shiho-gatame. Nemohl jsem se z toho dostat a prohrál jsem.

Když jsem byl v sedmé třídě, můj starší bratr přišel s pláčem, říkal, že ho napadli psi. Následující noc jsem se šel pomstít. Našel jsem tři psy ve skladišti domu geishi, které bylo 50 metrů od mého domu. Tam byli nepřátelé. Zapískal jsem na jednoho po druhém a kopl jsem ho s geta(dřevěné sandále) plnou silou. Když jsem opustil stodolu, všichni tři psi byli obalení v bandážích. Skrz tuto zkušenost jsem rozvíjel neohroženost a odvahu pro boj s lidmi.


Když jsem byl v osmé třídě. Vstoupil jsem do prefektury sumo turnaje a skončil jsem druhý. Ve finále, jsem hodil protivníka technikou O-soto-gari, ale rozhodčí rozhodl, že protivník je vítěz, protože má noha opustila ring první. Po této akci, mě pan Ogawa z Chinese Junior High navštívil se studentem jménem Nakayama. Pozval mě do centra této školy a stal jsem se členem Judo klubu a sumo klubu. V dubnu 1932, jsem vstoupil do této školy. Jakmile jsem vstoupil do této školy, začal jsem cvičit v Butokuden, a Imperiální 5. vysoké škole(dnes Kumamoto Universita). V těchto dnech jsem cvičil pět hodin denně. V dodatku, udělal jsem denně 300 hodů.


Když jsem přestoupil na Chinsei Junior High, měl jsem první kyu. Jednoho dne mi pan Ogawa řekl, abych šel složit zkoušku. Šel jsem do Butokukai, který byla zkouškovým centrem, šel jsem sám a hodil jsem 5 studentů Kumamoto junior High a vysloužil si první dan. Když jsem skládal zkoušku na druhý dan, byl jsem kapitánem červeného týmu a porazil jsem zbývající 4 členy bílého týmu, všechny na ipon. Takto jsem získal druhý dan v dubnu 1933. Při zkoušce na třetí dan jsem musel jít do hlavní budovy Butokukai v Kyotu a napsat test jako dodatek ke zkoušce. Ale při tomto testu jsem neprošel. Čas rychle běžel. Já se vrhnul na odpovídajícího přede mnou, vzal jsem mu jeho papír a napsal své jméno. Stále cítím pocit viny kvůli muži, který psal tuto odpověď. V létě mého 10. školního roku, v zápase držel červený tým vítězství v Butokuden v Prefektuře Saga, já jako třetí dan jsem hodil čtyři protivníky se třetím danem a šest se čtvrtým danem včetně kapitána druhého týmu. Za tento výkon mi byl dán čtvrtý dan. Mít čtvrtý dan v desátém školním roku bylo v zemi velice výjimečné. Po tomto jsem se stál velice známým.


Když jsem byl ve třetím ročníku, stal jsem se kapitánem družstva Chinsei Junior High. Když jsem byl ve čtvrtém ročníku na Junior High, škola se zúčastnila Národního Juniorského Šampionátu v Kyotu. Můj tým pokročil do finále. Ve finále stál můj tým proti Kyotskému týmu. Tato škola byla velice nepoddajná a byla dobře známá pro sílu v Newaza. Když přišla má změna na kapitána, Kyotskému týmu zbývali 3 muži. Bil jsem tyto muže technikami O-uči-gari, Newaza a Newaza samostatně.Díky tomu se stal náš tým národním šampiónem poprvé v historii. Brzo po tomto jsem vstoupil do Chinsei Junior High a byl hozen Funayamou, který byl o rok starší a byl senior. Měl silné O-soto-gari a já otřes mozku a nemohl jsem chvíli vstát. V těchto dnech jsem se vždy s ním chtěl utkat, ale nemohl jsem předčít jeho znalosti, který byly ve znalostech kapitána. Nicméně byl velice opatrný a pozorný vůči mým znalostem. Když jsem spolu šli 3 km cestou k Butokuden z Chinsei Junior High k Nagarokubashi stadiónu, ze kterého jsem jel domů vlakem, tak se mě ptal na výšku váhu. Pravděpodobně chtěl posílit svou fyzickou převahu. Opravdu jsem ho nenáviděl. Ale jelikož jsem byl junior, nemohl jsem mu to říct.



Během školních let na Chinsei Junior High jsem měl dva velké boje. V těchto dnech v Kumamoto, bylo Budo velice hořečně cvičeno. Dát někoho k zemi, mělo za následek, že mladí muži se stávali terčem problémů. První boj se přihodil, když jsem byl v druhém ročníku. Jeden člen Chinsei Junior High Judo club, který se jmenoval Iida, který se mnou soutěžil o druhé místo v soutěži o kapitána, prohrál a začal mě nenávidět. Jednu sobotu v červenci, při mé cestě do školní tělocvičny, za mnou přišel a řekl, „Mám pro tebe malý obchod. Tak pojď se mnou.“V tomto případě znamená obchod tiše porozumět. Náhle vyslovil „Jsi drzý. Dnes tě dostanu“ a vytáhl námořní nůž z kapsy a náhle mě chtěl bodnout do břicha. Ačkoliv jsem se vyhnul tomuto útoku nůž mě zasáhl do zadku. Vzal si kolo a odjel přič. Běžel jsem za ním a krvácel jsem ze zadku a nakonec jsem doběhl k jeho domu. Zůstal v domě a nevyšel ven. Místo toho vyšli jeho rodiče ven ke mně a omluvil se mi dokonale a upřímně. Řekli, „Náš syn si usekl vlastní ruku, když tě poranil a teď leží v posteli. Doktor je na cestě.“ Iidovo zranění bylo vážnější než moje. Ale nemohl jsem cvičit následujících 20 dnů. Ve třetím ročníku jsem byl vyzván k boji K( Jméno studenta je drženo v tajnosti v této knize), který byl považován za číslo jedna v pouličních bojovnících mezi všemi studenty školy. Věděl jsem, že když prohraje, jeho rodiče a příbuzní stojí pře něm, aby se pomstili. Na mojí cestě zpět z Butokuden, šel jsem přes křižovatku na Nagaroku mostě, on mě našel a řekl „Pojď se mnou“. Šli jsme do Shimogawara parku nedaleko západu slunce. Poté řekl „Jsi Kimura?“To bylo poprvé, kdy jsem stáli tváří v tvář. Dívali jsme se na sebe zle ze vzdálenosti jednoho metru. Pak náhle vytáhl Tanto(krátký meč) a chtěl mě bodnout. Vyhnul jsem se útoku, chytl ho a hodil tvrdě k zemi. V této poloze mi nic nemohl udělat. „Jsem K. Vzdávám se. Jsi silný.“ Poctivě prozradil svou identitu a omluvil se. Po tomto nikdo z jeho rodičů ke mně nepřišel. Mimo to, nikdo ze studentů mě nevyzval k boji.


Lidé mě nazývají „Jo-Sho (znamená, muž, který stále vyhrává) Kimura“. Nicméně, ve svém životě jsem čtyřikrát prohrál. Bylo to v období, kdy jsem byl prvním rokem student v Takushoku Universitě. Teprve pak jsem věřil, že O-soto-gari, Seoi-nage, O-uchi-gari a jiné techniky jsou kompletní a slouží k výhře. Nicméně, na jaře 1935 se moje oblíbené techniky změnily z omezené na určitou dobu.


Na jaře 1935, brzo po té, co jsem vstoupil do Takushoku Universtity, v červenobílém Shiai Kodokanu, byl jsem se s protivníky se 4.dany. Když jsem stál proti devátému, byl jsem vyčerpán. V devátém kole a byl jsem poražen Miyajimou, který byl studentem Meiji University. Hodil mě na Harai-Maki-komi. Toto bylo stále dostačující k obdržení 5. danu. Když jsem se vrátil do Ushijima sensei Juku( Pan Ushijima měl vlastní dům pro studenty judo kde Kimura a jiní judo studenti bydleli. Tak dům nazývaný „juku“, znamená učební centrum) a řekl jsem mu jak jsem dopadl, Ushijima Sensei mi dal sérii úderů do tváře. Řekl, „Shiai je protiklad opravdového meče, „Zabij nebo buď zabit,“ duel mezi Bushi. Hodit protivníka znamená zabít ho.„Ty jsi zabil 8 mužů a devátý tě zabil. Zapamatuj si, jestliže jsi zasvětil život judo, můžeš přežít pouze hozením protivníka nebo bojovat s osudem jako s mnoho nepoddajnými protivníky.“


V květnu jsem se zúčastnil v kategorii pátých danů závodů Ministry of royal Affairs. V prvním kole jsem stál proti Osawovi, který měl 5. dana byl z Tokyjské policie. Když jsem zaútočil, chytl jsem jeho levý límec pravou rukou a držel jsem pravý rukáv levou rukou. Osawa byl v pozici pravou nohou vpředu a já začal plnou silou nastupovat do O-soto-gari. Pak stáhnul jeho pravou nohu zpět a vydržel nátlak. Já pak přeměnil útok na O-soto-otoshi. V následujícím momentu mé tělo vyletělo do vzduchu a bylo obráceno. Napřed jsem cítil hlavu, jak narazila na zem a pak jsem měl otřes mozku a ztratil jsem vědomí.


Vyhrál jsem Celojaponský šampionát v r. 1973. Můj sen přišel. Tlačil jsem mou tvář nějakou dobu. Opravdu to bolelo. To nebyl sen. Po obědě jsem udělal 500 nástupů, skákal 1km a prováděl údery do Makiwary - 500 úderů. Nemohl jsem usnout a odměnou byla bolest, kterou jsem získal během zápasů. Celojaponský šampionát byl 23. 24. října, 1937 v Kodokanu. Porazil jsem Jinnosuke Yanagizawu – 5.dan, Noboru Ueno – 5.dan - v prvním zápase a v semifinále, přesněji technikou O-soto-gari. Stál jsem také proti Masayuki Nakajimovi – 5.dan, který byl representant Manshuu. Jeho jméno bylo dobře známé skrz Japonské Manshuu. Měřil 182 nebo 183 cm a vážil 100kg. Měl hrozivé o-soto-gari, O-uchi-gari, Uchi-mata a tai-otoshi. Různí silní muži se pokoušeli dostat tohoto muže, když prováděl tyto techniky. Podrobně, jeho tai-sabaki(práce a pohyb nohou), které zaujalo protivníky v rychlém pohybu, který se zdá jako výjimečný talent. Finále trvalo 1 kolo a 15 minut. Minimum ocenění bylo wazari. Po prvních 4 nebo 6 minut jsem nad ním dominoval. V těchto dnech byla moje spodní část stále mokrá a neměl jsem dost mistrovských technik. Tak když mě Nakajima tahal dokola, mé nohy vrávoraly. Neměl jsem důvěru v techniky, které jsem prováděl. Přesto, jsem si nemohl s ním dovolit hrát šachy. Pohyboval jsem se pouze v reakci na jeho techniky. Já a Nakajima jsme spadli společně dolů na zadek, a byli jsme mnohokrát 1 metr od Shiai-jo(nástupiště). Někdy jsem spadl s ním, naše hlavy a záda spadly tak tvrdě, že jsme se na chvíli nemohli nadechnout. Oba jsme vstávali na tatami s polovičním vědomím. Ani jeden z nás nezabodoval a druhé kolo začalo. Myslím, že jsem byl šťastný. V jedné chvíli napnul pravou paži, já chytil rukáv jeho pravé paže levou rukou a zaútočil Ipon-seoi. Tak jsem Nakajimu hodil. Skóroval jsem na wazari. A zase pokračovala tvrdá bitva. Cítil jsem lehkost a myslel si, „Teď je mé vítězství bezpečné.“ Nicméně, v následujícím pohybu zaútočil uči-matou. Zvedl jsem svůj bok a držel to. Ale Nakajima musel mít kontrolu. Můj bok byl zvedán krok po kroku a tak zaútočil Ken-ken Uči-Matou. Tento útok jsem nemohl odrážet dlouho a spadl jsem s obrovským rámusem. On zabodoval na Wazari.


V druhé polovině druhého kola jsem zadržel Nakajimovo O-soto-gari a zkusil ho udržel Kuzure-kami-shiho-gatame, ale on držel mou pravou nohu levou nohou a druhé kolo skončilo. Po třicetiminutové bitvě byla má kůže a vrch kimona prosáklé potem. Pot kapal tak intenzivně, že jsem nemohl otevřít oči. Musel jsem oči otevírat střídavě, abych ho viděl. Před následujícím přesčasem, jsme já a Nakajima seděli v seiza a čekali, než nám přinesou naše do-gi . Zkoušel jsem si rozvázat pásek, ale nemohl jsem dát dost síly do rukou. Uzel byl tvrdý jako kámen. Moje prsty byly téměř bez síly od toho, jak jsem pořád držel kimono. Pak jsem vidě Nakajimu napínat jeho nohy střídavě a jak si je tře. Myslel jsem si „tyto nohy jsou klíčem k mému vítězství.“ Uvázal jsem si černý pásek a sledoval pečlivě jeho pohyby. Jakmile rozhodčí ohlásil začátek, pustil jsem se do jeho nohou. Spadl na zadek. Pak jsem ho chytil do Kuzure-kami-shiho-gatame, myslel jsem si „nikdy nevyhraji jestliže ztratím tuto naději“, a silně jsem ho držel. Dlouhá intensivní bitva, který trvala 40 minut, konečně skončila. Dopředu už jsem si myslel, „Dnes je vítězství trefa.“ Měl jsem více síly než Nakajima, protože jsem byl mladší než on. Mohl jsem ho znovu přebít? Pravděpodobně ne. Ztratil bych následující čas.“ Před šampionátem, jsem chtěl vyhrát Celojaponský šampionát. Ale jednou se sen splní, nechtěl jsem se vzdát titulu. Musel jsem obhajovat titul znovu a znovu. Jednou jsem se podíval na mé tělo. Ani moje výška(169cm) ani váha(86kg) nebyli vyrovnané. Nebyla zde záruka, že mohu pokračovat s obhajobou titulu s mými tělesnými rozměry. Každý den jsem myslel na to, že“se chci stát opravdovým vítězem.“ O deset dnů později jsem vstal s dobrým nápadem. Ten byl „San-bai no Do-ryoku(Trojitá námaha)“. Do této doby jsem cvičil 6 hodin denně. Myšlenka cvičit dvakrát víc než ostatní by měla být dostačující. Slyšel jsem, že jiní cvičili okolo 3 hodin denně. V realitě, nicméně, oni cvičili okolo 4 hodin denně(tak jsem cvičil později). Ale teď jsem šampión , ostatní začali trénovat 6 hodin denně proto, aby mě zbili. Nemohl jsem být jimi zbit, protože jsem trénoval stejně tvrdě jako oni. Jestliže můj protivník trénoval dvakrát tvrdě jak ostatní, pak budu trénovat 3x tvrději než ostatní, tj. 9 hodin denně. Touto cestou bych měl dosáhnout speciálního tříhodinového dne a dělat to každý den. Hromadění těchto speciálních hodin se stalo mým tělem a krví, tzn. mými dovednostmi a duševní silou. Toto mi dalo automaticky opravdovou sebedůvěru. Jestliže jsem měl hodně hromadění, byl jsem schopný bojovat jak obvykle i tehdy, jestliže jsem byl nemocný a měl 40 stupňové horečky. Cvičil jsem trojitou námahu každý den.


Poté, co jsem začal s Trojitou námahou, tak dovednosti mých soupeřů začaly klesat oproti mým(v Kyoto a Tokyo) a nebylo snadné se vypořádat s Kimurovým prvním útokem. Všichni pečlivě analyzovali Kimorovy oblíbené techniky a chtěli přijít na obranu proti nim a vytvořit protiútoky. Hirose 5.dan z Osaky prodloužil jeho trénink na 6 hodin ze 3 hodin. Ishikawa 5.dan z Tokyjské policie začal trénovat víc než 6 hodin denně. Když jsem slyšel tyto informace, byl jsem klidný. „Nikdy nebudu ztracen, když budu trénovat víc než 9 hodin denně.“ Nicméně, později jsem začal pochybovat o své sebedůvěře. V těchto dnech mě zajímal Zen. Chtěl jsem vyčistit postavení svého ega, objevit tajemství judo technik a hodit silné protivníky použitím techniky. Ale v realitě jsem ztratil mnoho šancí jít do Zenového kláštera, protože jsem místo toho hodně trénoval. Po tom všem(po tréninku) jsou lidé slabí. Když jsou nemocní nebo mají problémy, jsou závislí na Bohu. Ani já nebyl výjimka. Zkusil jsem si vyčistit postavení svého ega. Jako první jsem bojoval za vyčištění svého ega, ale později jsem ztratil sílu pro boj a zapomněl na zítřejší zasedání. Po vyčištění postavení ega se objevil v mé duši charakter výhry. Ale tento charakter se brzy změnil na charakter prohry.


Nicméně, má duše byla pořád prázdná. Dělal jsem vše, co jsem mohl k tomu, abych dosáhl charakteru výhry. Nevím, kolik času jsem strávil od té doby, co jsem tak seděl. Náhle se mé tělo stalo horkým, jako když se něco vaří ve vodě, až po mou hlavu a mé tělo se začalo třást. Pak jsem zjistil, že charakter výhry byl jasně v centru zítřejšího zápasu. Byl jsem přesvědčen mým vítězstvím radostí. Věřil jsem, že to byla zpráva od Boha, že může být dána pouze těm, kteří vynaložili maximum duševní a fyzické síly a dostali se na hranici mezi životem a smrtí. Jestliže bych byl pronásledován pouze radostí, můj charakter by byl ztracen. Božský náznak byl dán jen těm, kteří vyzvali k boji silného soupeře a kteří opovrhovali možností smrti. Ačkoliv jsem neměl speciální víru nebo náboženství, byla to otázka existence Boha.


Poté, co jsem se uklidnil z radostného pocitu vítězství, zhasl jsem světlo v pokoji a žádal o ochranu různé bohy. Žádal jsem také předky Kimurovy rodiny. Kdysi dávno, řekl Miyamoto Musashi, který byl nazýván jako největší mistr meče v historii, navštívil kapli před jeho soubojem s Yoshioko a zkusil zazvonit na zvon. „Bohové, prosím ochraňujte mě“, poté se opět uklidnil a už nezvonil na zvon. „Kdybych žil v té samé tobě jako Musashi, kdybych šel cestou meče a bojovali s Musashim, nikdy bych nebyl ztracen. Při nejhorším, boj by byl ještě jednou.“ Spoléhal jsem na to, že fakt, že jsem trénoval tak tvrdě svou duši a fyzickou kapacitu, tak bych měl být dobrý. Zvonil Musashi opravdu na zvon? Ne, on musel. Být mužem, který zasvětil život nebo smrt boji jako já, zazvonil bych na zvon. Jednou, když jsem dosáhl stádia, napsal jsem „Vítězství šampióna“, mé jméno a dnešní datum je vymazáno. V mých očích je vysoký protivník malý a vysoký jako nízký. Starý protivník, který byl větší než já, se kterým jsem se setkal mi řekl, že mě vidí velkým.


8. Celojaponský šampionát byl v říjnu 16. a 17., 1938 v Kodokanu. Můj první protivník byl Tadashi Ichido, 5.dan. Bil jsem ho technikou O-uči-gari. Nakajima6.dan, se kterým jsem bojoval minulý rok, prohrál s Keiichi Ogawou 4. dan, vyhrál ve vylučujícím kole. V semifinále jsem bojoval s Bun-ei Tashiro, 6.dan, který byl nazýván mistr Kanibasami. Pokusil se o kanibasami na mou pravou nohu jakmile začal souboj. Nicméně já jsem pečlivě trénoval kontrachvaty proti této technice. Měl jsem jiný sklon pravého kolene a zvedlou pravou patu, ačkoliv Tashiro zvládl hák nohami, nemohl otočit své tělo. To mělo za následek, že spadl na zem a bouchl pravým ramenem na tatami. Trápil se díky zlomení ramenní kosti a stal se neschopným pokračovat. V jiné skupině byl Ogawa, 4.dan, který se utkal s Hirose, 5.dan a Ogawa vyhrál. Ogawa byl přes 180cm vysoký a podsaditý. Byl dobrý v pravé Uchi-mata a O-uchi-gari. Když začal finálový souboj, pokusil jsem se o O-soto-gari. Ale on se okamžitě pokusil o Uči-matu a provedl pokus třikrát. Toto jsem prolomil a zlomil jeho úchop na rukávu. Ogawa spadl na tatami. Okamžitě jsem ho chytil do Kuzure-kami-shiho-gatame. Pokoušel se vyprostit, ale prohrál. Vyhrál jsem na ipon do dvou minut. „Nebyl jsem spokojený. Vyhraji i příští rok,“ Slíbil jsem si, že titul udržím.


9. Japonský šampionát(název byl změněn z Celojaponského šampionátu) se konal v říjnu 21. a 22. 1939 v Kodokanu. Můj první protivník byl Shi-ichi Nakamura, 5.dan. Vyhrál jsem na ipon díky jeho O-soto-gari. Můj druhý protivník byl Katsutaro Sato, 5.dan. Byl jsem ho technikou O-soto-otoshi méně než 1 minutu. Třetím protivníkem byl Kiyoyoshi Iida, 5.dan. Bojoval v nízké pozici v prevenci proti mému útoku, udeřil jsem ho pravou a hodil ho na O-soto-makikomi. Ve čtvrthodinovém semifinále jsem stál proti Hidenosuke Tsujimoto, 5.dan. Poprvé jsem se pokusil o Seoi-nage. Ale nebylo to efektivní. Po tomto jsem se pokusil o Tsurikomi-goshi. Dal jsem své boky dostatečně nízko a rychle jsem se zvedl, on toto nemohl ustát a vyletěl do vzduchu. Za toto jsem dostal ipon. V semifinále jsem stál proti Tadashi Ochi, 5.dan. Byl velice dobrý v Newaza. Jakmile zápas začal, pokusil se o Tomoe-nage, aby převedl zápas do Newaza. Šel jsem k zemi a začal bojovat v Newaza. Ale on byl dobrý v Newaza a proto nebylo jednoduché se mu ubránit. Tak jsem ho zvedl a pokusil se o O-soto-gari. Chvíli odporoval, ale poté, co jsem techniku změnil na O-soto-otoshi, tak jsem dostal ipon. V jiné skupině byl Katsumi Tokizane, 5.dan, a byl se s Eisaku Iiyamou, 6.dan a ten prohrál. Když jsem před finále šel do šatny, Tokizane přišel a zeptal se mě, „Jaká je tvá nejpoužívanější technika?“ Já řekl, „Toto ti nemohu říct.“ On pak řekl „Jsi dobrý v O-soto –gari, že?“ Chvíli jsem uvažoval a pak řekl “To není pouze technikou, já jsem dobrý, ale budu používat O-soto-gari ve finále.“ „Jsi si jistý?“ „Ano.“ Kývl hlavou a opustil šatnu. Finále začalo. On ukročil pravou nohou vzad a zaujal obranný postoj proti O-soto-gari. Samozřejmě jsem toto čekal a proto mu oznámil „Budu používat O-soto-gari.“ Nastoupil jsem do O-soto-gari. On toto předvídal a přijal můj útok. V odporu jeho obrany jsem zatlačil celé své tělo proti němu a změnil techniku na O-soto-otoshi. On spadl na zem s velkým rámusem a já vyhrál národní titul po třetí.


V Judo, když jeden chytne druhého za rukáv nebo límec, použije k úchopu 4 prsty každé ruky s palcem. Když jeden vychýlí protivníka bez tlaku palce, jeho úchop bude oslabený a technika zpomalená. Mimo to, protivník se může lehce vytrhnout z úchopu. 4 prsty vytváří duševní sílu palec vytvoří proti sílu, tedy silný úchop. Neužitím palce jdeš proti principu dynamiky. Ačkoliv znám účinnost palce, nebylo pro mne jednoduché stát se mistrem. Dnes to není podstata cvičení nebo zápasu v Judo, když se podíváš, kdokoliv, kdo nedrží 5 prsty, jeho útok je zmařen. Jednoho dne, když jsem navštívil Karate Club Takushokuské University, viděl jsem cvičit karate a zapamatoval jsem si jedno. Kdokoliv, kdo prováděl úder, měl palec na prstech, uprostřed. Myslel jsem, že to dělal kvůli prevenci při zásahu, kvůli stlačení při zásahu. Přišel jsem k závěru, že jestliže budu cvičit Makiwara karate údery, budu schopný držet pěti prsty v Judo. Jakmile jsem přišel domů, začal jsem provádět údery do Makiwary. Poté jsem cvičil každý den po tři měsíce a chytal protivníkovo dogi pěti prsty. Po tréninku na Makiwaře jsem objevil mnoho věcí. Myslel jsem, že ti, kdo trénují Judo mají silné konečky prstů, lokty, zápěstí a pěsti. Ale, když jsem skutečně bouchl do Makiwary, mé konečky, lokty, zápěstí a pěsti se mnohokrát poškodily. Takové slabé konečky, lokty, zápěstí a pěsti jsou neprospěšné pro kontrolu a vychýlení protivníka. Začal jsem těmito částmi bouchat do makiwary a vždy před zápasem jsem je posílil. Bouchal jsem do Makiwary stylem ruka-nůž, zadní úder a podal 4 prsty do krabice s pískem. Dělal jsem to 1000x denně. Touto cestou jsem rozvíjel železnou sílu rukou. Později jsem se začal zajímat o karate a učil se Shorinji-ryu(dnes Shotokan karate) pod vedením mistra Funakoshiho jednoho z největších mistrů a stal jsem se instruktorem v jeho dojo. Judo jsem skončil cvičit na Takushoku Universtiě, šel jsem do Kodokanua cvičil s vrcholnými členy Meiji University, Waseda University, Tokyjské policie a Ministerstva. Zbil jsem 23 nebo 24 4. nebo 5. danů, byli to silní muži. Každý den v Tokyjské policii a v Kodokanu, mělo okolo 10 mužů otřes mozku a ztratilo vědomí z mého O-soto-gari. Mnoho z nich mne prosilo, abych neužíval O-soto-gari.


Na jaře 1940 jsem začal závodit v Tenran Shiai (Šampionát navštívený císařem). Tenran Shiai se konal 18. a 19. června. Můj první soupeř byl 22 let starý Ogata, 5.dan Japan Physical Education University. Byl dobrý v Tsurikomi-goshi, O-soto-gari, a Ko-uchi-gari. Chvíli po startu zaútočil levým tsurikomi-goshi několikrát za sebou. Pak zaútočil Ko-uchi-gari a O-uchi-gari. Zatáhl jsem ho směrem k sobě a demobilizoval ho. Zkusil se hýbat. Chvilku jsem ho pak nechal na pokoji. Najednou si myslel, že nastal okamžik vhodný pro útok a zaútočil nízkým tsurikomi-goshi. Když jsem toto přestál, spadl tvrdě na tatami, čímž jsem dostal ipon. Ve druhém zápase jsem stále proti Tokuichi Takamura, námořnímu oficírovi. Před zápasem, pan Akira Otani, který byl můj Shihan v Takushoku Universitě a vítěž Tenran Shiai z roku 1933, přišel za mnou a řekl mi „Takamura je mistr Tai-otoshi. Čtyřikrát za sebou mě porazil s tai-otoshi. Buď opatrný, skonči to s ním rychle.“ Nikdy jsem necvičil s Takamurou. Když zatáhl pravou nohou vzad malým krokem, provedl jsem o-uči-gari. Hodil jsem ho na wazari. Když jsme se dostali do centra nástupiště, zápas byl přerušen a znovu zahájen. Zaútočil jsem O-soto-gari a dostal ipon. Zápas skončil za 1min a 35 sekund. Třetím protivníkem byl Isao Otate, 5.dan z Kyota. On byl mnohem větší a těžší než já a měl hrozivé zkušenosti. Jako první zatlačil rukama na můj hrudník a provedl pravé a levé Harai-goši. Pak zaútočil O-soto-gari. Pokoušel jsem se najít techniku, kterou bych na něj mohl použít. Držel jsem mé boky nízko abych držel rovnováhu při jakémkoliv druhu útoku. Zaútočil jsem O-soto gari, ale on uskočil. Po 4 minutách a 35 sekundách jsem opět provedl O-soto-gari. On dal svou pravou nohu zpět a kladl chvíli odpor proti mému O-soto-gari. Ale já jsem použil svou váhu proti němu a změnil O-soto-gari na O-soto-otoši. On pak spadl na zem hlavou napřed a já dostal ipon.


V prvním semifinálovém boji, Takahiko Ishikawa, 5.dan, porazil Ryokichi Hiratu, 6.dan. Ve druhém semifinálovém boji, jsem stále proti Hirose, 5.dan. Už jsem ho dvakrát porazil. Rozhodl jsem se ho rychle porazit. Jakmile jsme se postavili proti sobě, pokusil jsem se o O-soto-gari. Hirose se dobře ubránil a provedl ofenzívu s pravým a levým harai-goši. Na toto jsem provedl protiútok s Mae-goši a odrazil jeho útok. Hirose pak provedl O-uchi-gari.Ale to se střetlo s mým O-soto-gari a oba jsme spadli naráz. Zkoušel jsem začít boj v Newaza, ale Hirose vstal. Zaútočil jsem 3x O-soto-gari, ale nemělo to žádný následek a tak jsem šli na nástupiště. Poté já zaútočil 4x naplno s O-soto-gari. On dal rychle pravou nohu zpět a ničil nátlak. Techniku jsem pak změnil na O-soto-otoshi a provedl to celou váhou těla. On spadl na podlahu hlavou napřed a já dostal ipon. Později, když jsem se s ním setkal a hovořil o Tenran Shiai, on řekl „Slyšel jsem, že jsi trénoval 6 hodin denně, já trénoval 6,5 hodin denně. Myslel jsem, že jsem připraven tě porazit. Vůbec jsem nemyslel, že by jsi mohl trénovat víc jak 9 hodin.


Ve finále jsem se setkal s Ishikawou, 5.dan. Byl větší a těžší než já, ale já ho porazil dvakrát na ipon během 2 nebo 3 minut. V těchto dnech bylo pro Shiai hlavní technika Tsurikomi-goshi., o-uči-gari, Ippon-seoi, Okuri-ashi-harai(levé a pravé), De-ashi-harai(levé a pravé), O-goshi, Harai-goshi a O-soto-gari. Např. jsem prováděl O-soto-gari jiným způsobem na malé a velké protivníky a nebo když protivník užil levé nebo pravý úchop. Místo toho jsem byl schopný přizpůsobit se jakémukoliv typu protivníkova útoku. Slabost a síla nejsou protiklady , ale patří k sobě.


Finále začalo. Ishikawa, 5.dan chytl můj límec ze zadu pravou rukou. Pak zatáhl loktem dolů. Silou jsem prolomil jeho úchop. Následujícím pohybem, chytil jsem jeho levý rukáv pravou rukou, šel bokami dolů a pokusil se o Ipon-seoi. Ishikawa předpovídal tento pohyb a proto měl pokrčené kolena. Přeskočil na pravou stranu a vyhnul se útoku. Ale já se díval, jak toto provedl. Náhle mi zablesklo v hlavě. Držel mě ze zadu za límec. Pokusil jsem se opět o Ippon-seoi, ale tentokrát jsem neudělal tolik kroků. Opět mě obskočil. Nicméně má pravá dlaň tlačila na jeho pravé koleno a při jeho obskočení jeho váha spočívala na pravé noze. Když opět obskočil, zatlačil jsem silně směrem vpravo a hodil ho na ippon. Dostal jsem ipon za 42 sekund.


Poté, co jsem ukončil studium na Takushoku Universitě v květnu 1941, zůstal jsem na universitě jako asistent v části boj. umění. Protože jsem bělem během studentských let velké úspěchy, měl jsem vyšší plat než ostatní učitelé. Nicméně jsem byl na seznamu k odvodu na vojnu. Rezignoval jsem na universitě v listopadu 1941 a vrátil se do mého domu v Kumamoto. 11. června 1942 jsem vstoupil do Amaki Air Defense Unit. Jednoho dne tam byl mistr Jukendo(Juken = bajonet, Jukendo = boj.um. užívající bajonet). Jeho jméno bylo Y(jméno je v anonymitě) , který byl považován za číslo jedna, měl 8.dan. Všichni členové Unit se shromáždili na poli v 1 hodinu odpoledne na přání instruktora pana Y. Vysvětloval základní bodnutí a obranu. On se pak podíval okolo a řekl, „Je zde nějaký dobrovolník ke cvičení se mnou? Vystupte vpřed.“ Ale nikdo nevystoupil. „Jestliže se utkám s takovým mistrem, mohl bych být ponížen nebo zabit,“zašeptal muž vedle mne. Náhle, kapitán zavolal mé jméno. Teď jsem se nemohl vrátit. Šel jsem k mistrovi tak pomalu, jak jen to šlo a přemýšlel jsem o strategii. Jestliže se utkám se smrtícím bajonetem, není zde šance k výhře. Bylo by to jako boj mezi dítětem a dospělým a také jsem nikdy nedržel dřevěnou zbraň. Uklonili jsme se a drželi dřevěné zbraně proti sobě. Čekal jsem. Instruktor řekl „Bodni, bodni. Pojď, co je to za způsob?“ Věděl jsem, že jakmile na něj zaútočím bodnutím, tak prohraji. A tak jsem čekal na pravý okamžik útoku. Nesměle jsem bodnul a pak jsem mu hodil dřevěnou zbraň do tváře plnou silou. V tom samém okamžiku on uhnul letící zbrani a já jsem se pustil po jeho kolenou. On spadl na zem. Vyšplhal jsem se mu na hrudník a vytáhl jeho tvář. On začal křičet „počkej, počkej!“ a zkusil jsem zasadit konečný úder do jeho tváře. „Přestaňte, přestaňte! To je konec!“ Kapitán zakročil a oddělil nás, ale mně bylo jasné, že jsem vyhrál. Mistr se na mě díval a nevěděl, co se stalo, když upadl na zem a pak opustil bojiště.


Jestliže bych prohrál zápas, nebyl bych dnes tady. Jednoho dne mi bylo řečeno „Jestliže si přeješ jít na bojiště, oznam to kapitánovi“. Já šel dobrovolně. Všem co chtěli jít dobrovolně bylo dáno pěti denní volno. Vrátil jsem se do rodného domu. Poté, co jsem se vrátil zpět, kapitán si mě k sobě zavolal. Řekl mi: „Vím o tvých úspěších v Judo. Také mám rád Judo a často cvičím v Kodokanu. Srovnávám se s tebou, mám čtvrtý dan, ale proti tobě jsem jako malé dítě.“ Nalil si whisky do sklenice a pokračoval, „Zápas mezi tebou a mistrem Jukendo byl velice zajímavý. Zaprvé, nikdo nešel dobrovolně. Věděl jsem, že nikdo proti němu nemá šanci, protože je to mistr v celé zemi. Ale jestliže by nikdo nešel dobrovolně, důstojnost naší armády by byla ztracena. A tak jsem vybral tebe. Ale jakmile zápas začal, začal jsem se třást, když jsem viděl tvůj postoj, vypadal jsi jako nováček.“ „Ano, to je pravda. Nikdy jsem nedržel dřevěnou zbraň.“ „Myslel jsem si to. Ale nevěděl jsem, jakou taktiku použiješ. Později byl však muž, který umí jedno z excelentních bojových umění v zemi, poražen jiným. Po zápase, přišel pan Y zamnou a zeptal se mě, „ Kdo to je“. Pak jsem mu řekl o tvých úspěších. Byl hluboce dojat a řekl, „ Není divu, že je číslo 1 mezi Judo mistry.


Kapitán pak chvíli mlčel, díval se dolů a přemýšlel. Pak pokračoval, „Toto je přísně tajné. Tak to nikomu neříkej.“ Změnil jeho tón a řekl, „Chceš jít opravdu na bitevní pole?“ „Ano, rozhodně.“ „Opravdu? Ale je tu problém.“ Nevěděl jsem, co je to za problém. !Budeš poslán na Solomon Islands“, řekl. „Je jisté, že B29 bude čekat na naši jednotku. Náš plán nemá chyby. Ale členové posádky zahynou na oceánu. Nemyslíš, že je lepší využít tvůj talent na Judo a pracovat pro zemi místo plýtvání tvým životem v bitvě? Odpověděl jsem, „Ano.“ Náhle se jeho tón opět změnil, „Moje příkazy jsou císařské příkazy. Nedostal jsi povolení jít na bitevní pole!“ To je vše, tak se stalo podle rozkazu. Poslechl jsem rozkaz. Řekl jsem, „Odvolává, dobrovolný nástup.“ On pak řekl, „Velmi dobře, velmi dobře“, zamumlal. Později jsem slyšel, že dopravní loď naší jednotky byla potopena před dosažením Solomo Islands, olej byl přes celou palubu, loď byla zasažena mnoha bombami a pohlcena vlnami. Přes 500 a několik desítek členů zahynulo a pouze jeden se zachránil a jen jeden se zachránil a doplaval na nedaleký ostrov, byl však těžce popálen. Vzpomínal jsem, že vděčím za můj život kapitánovi. Judo s ním pohnulo a zachránilo mi život.


Oženil jsem se 1. června 1945.Byl to den, kdy v noci 300 B29 náhle zaútočilo na mé město. Byl slyšet rachot zbraní a ohromné exploze mě vzbudily. Seběhl jsem po schodech, vzal jsem části tatami a vytvořil úkryt a schoval tam mé rodiče a mou ženu. Avšak jsem se rozhodl, že být v domě je nebezpečné a tak jsem je vzal do nedalekých morušových polí. Bomby vybuchovaly jedna po druhé.Lidé kolem běhali v panice. Děti plakaly a křičely ze strachu. Mé mírumilovné město bylo v okamžiku změněno na peklo. Naštěstí má rodina unikla z tohoto pekla.


Válka brzo skončila. V listopadu 1945, Great Japan Butokukai byl zavřen díky GHQ a judo a kendo bylo přerušeno. Jednoho dne v létě 1946, zastavil před mým domem jeep. Mnoho zvědavců se shromáždilo kolem mého domu. Byl to MP jeep. V těchto dnech se každý Japonec obával MP. Věděl jsem, co přináší MP jeepy, Viděl jsem, že vypnuli motor, přemýšlel jsem, „To je můj konec, teď nevím, co se semnou stane.“ Ale neviděl jsem žádné zlo v jejich tvářích. Spíš vypadali šťastně a přátelsky. Jeden z nich řekl „ To je Kapitán Shepard „ , ukázal na jednoho muže a představil mě jinému muži MP. Donesli mi dva obrovské koláče a řekli, „Jestliže nebudeš mít chuť, budeš muset jít s námi na velitelství MP.“ Nerozuměl jsem tomu. Sedl jsem si na sedadlo Jeepu a vzpomněl jsem si na týden starý incident.


Stál jsem na konci řady asi 60 nebo 70 lidí, kteří čekali na vlak na nádraží v Mukae-Machi (nedaleko Kumamoto, Kumamoto prefektury, Japonsko) a četl jsem si brožuru. Náhle, 4 MP muži se násilně prodíraly řadou. Když jsem se na ně podíval, viděl jsem, jak křičeli, „Japonci, Japonci“ a stále to opakovali. Jeden z nich chytl jednoho Japonce ze strany za límec a přitáhl ho k sobě. Pak ho udeřil do tváře plnou silou. Muž si zakryl nos rukama a sestoupil z nástupiště. Tito MP muži to udělali každému včetně žen. Když někdo nesestoupil z nástupiště, udeřili ho opět. Pomalu se přibližovali ke mně. Hodně jsem se divil tomu, co dělají. Když přišli ke mně, jeden z nich přišel ke mně a pokusil se mě chytnout za límec. Udeřil jsem ho plnou silou do ruky. Jejich výraz v obličeji se náhle změnil. Čtyři muži mě obklíčili a zatlačili mě do středu Nagaroku mostu, nedaleko nádraží. Tento boj pro mě nebyl běžný. Musel jsem bojovat kvůli cti Judo. Jeden z nich se mě náhle pokusil udeřit pravou rukou do obličeje. Zablokoval jsem jeho úder levou rukou a kopl ho do slabin plnou silou. Postupně se zhroutil. Když jsem se otočil dozadu, druhý ohromný muž natáhl paže a chtěl mě chytit zepředu. Já jsem ho udeřil pravou rukou tvrdě rukou ve stylu nože a pak ho hodil do řeky hodem Seoi-nage. Další dva se na tuto scénu dívali s úžasem, ale napadali mě jeden po druhém. Zasadil jsem úder hlavou do tváře třetího muže. Byl knockoutován. Posledního muže jsem pohotově udeřil do slabin. Když jsem byl na Junior High, byl jsem nazýván Mistr úderů do slabin a absolutně úspěšný v této technice.


Všem, kteří toto viděli, jsem řekl, aby byli potichu, protože bych měl velké problémy s vedením MP, jestliže by se to dozvěděli. Ale někdo to musel říct. Začal jsem litovat toho, co jsem udělal. Ale mé znepokojení se ukázalo nepotřebným. Když jsem dorazil na velitelství MP, kapitán Shepard řekl, „Děkuji ti za potrestání darebáků z MP. Oni jsou nejhorší z naší jednotky. Provedli také sexuální útok na ženu, jedli a pili bez placení, vyhrožovali lidem pistolí. Přísně jsem je potrestali. Tím, že jsi je zbyl, si je všechny pokořil. Opravdu ti děkuji. Slyšel jsem, že jsi největší mistr Judo v Japonsku. Mám k tobě prosbu. Mohl by jsi nás učit Judo, jednou nebo dvakrát za týden. Samozřejmě ti zaplatíme. Já sám dychtím po tom, abych se Judo naučil.“ Byl jsem velice překvapen. Později jsem je začal učit Judo jednou za týden po 1 hodinu. Kapitán Shepard brzy získal 1.stupeň černého pásu – o rok později.


V těchto dnech jsem znal černého boxera jménem T. Byl to velký muž, vážící okolo 100kg a který měl profesionální titul. Byl to nejlepší boxer v US Marine Corps. „Nezápasím ve stylu Judo, ale v boxu, nikdy mě nezbiješ.“ Vychloubal se. Jednoho dne jsem cvičil box s ním. Od té doby, co jsem trénoval Karate, tak jsem si myslel „Když nebudu užívat kopy jako v Karate, bude to stejné jako Karate. Tak to bude OK.“ Ale toto mělo za následek něco hrozného. Dostával jsem úder po úderu. Za pár minut mi začalo v hlavě zvonit a padl jsem k zemi. Také jsem dostal několik úderů na tělo a byl jsem kompletně zničen. Vždy, když se přibližovala jeho ruka k mé hlavě, zavřel jsem oči. Tento souboj byl jako souboj mezi dospělým a dítětem. Kryl jsem si bolavou hlavu a tělo a přemýšlel, „ Jestliže nebudu umět tento styl boje a nepřidám si ho k Judo, tak se nebudu schopný ubránit nebezpečí.“ Po této zkušenosti jsem se ho zeptal, jestli by mi mohl dát lekci v boxu dvakrát za týden. Ale trénink boxu byl drsný , protože jsem jen dostával rány jedním a tím samým způsobem. Jednoho dne jsem opět dostával údery a už mě to štvalo, proto jsem zablokoval jeho pravou ruku, která začala úder levou rukou, zvedl ho a chtěl ho hodit na žíněnku na Seoi-nage. On pak řekl „Ne Judo, ne, ne!“ s dojímavým tónem v hlasu. Tak jsem ho bezpečně položil na podlahu. Toto cvičení jsem cvičil po jeden rok. Děkuji mu za úsilí a byl jsem schopný nad ním vyhrát 40-60x. Samozřejmě to bylo 40x.


V listopadu 1945, byly všechny školy Judo zakázány a v listopadu 1946, Great Japan Butokukai toto navždy vyloučila. 1. července 1947 , Se konal ve Fukuoka West Japan Judo championship. 15. května 1948, se konal ve Fukuoka šampionát mezi Kyushu a Kansai. Ve finále individuálních turnajů, jsem bojoval s Yasuichi Matsumoto – opět. Hodil jsem ho na Ippon-seoi takovým způsobem, že obě ruce protivníka byly zablokované. Jeho paže vydaly lomivý zvuk a vylétl z nástupiště.


5. května, 1949, po druhé sv. válce se konal Celojaponský šampionát. Můj první protivník byl Teruhisa Hatori, 6. dan. Byl 170 cm vysoký a vážil 110 kg. Jeho specialita bylo Tsuri-komi-goshi, Ippon-seoi, Kouchi-gari a Tai-otoshi. Já byl vysoký 170 cm a vážil jsem 86kg. Oba dva jsem vyčerpali své techniky, ale první kolo skončilo. Přesto jsem dostal bod za Okuri-ashi-harai, on spadl vodorovně. Když se zkoušel postavit, chytl jsem jeho levou paži do Ude-garami a dostal Ippon. Můj druhý protivník byl Yoshimi Osawa, 5.dan z Chiba. Byl to malý muž, ale měl pověst největšího mistra Ashi-waza. Zápas začal. Pokoušel jsem se ho chytnout, ale on se pořád vyhýbal. Zastavil jsem útok a provedl krok zpět. On následoval pár kroky ke mně. Skočil jsem, abych ho zadržel. On spadl na podlahu. Zkusil okamžitě vstát, ale já ho okamžitě chytl do Osaekomi. Za kuzure-kami-shiho-gatame jsem dostal ippon. Mým třetím protivníkem byl Tokuharu Itoh, 7.dan. Měl 190cm abyl dobrý v O-soto-gari, O-uchi-gari, Uchi-mata a O-goshi. Zaútočil jsem na něj s O-uchi-gari a sasae-tsurikomi-ashi. On provedl protichvat s O-soto-gari a Uchi-mata. Hodil jsem ho na Ippon-seoi, ale hodil jsem ho mimo zápasiště. Po přestávce jsem ho úspěšně hodil na O-soto-gari a seoi-nage a vyhrál jsem. Ale při útoku s O-soto-gari jsem moc rozkročil nohy a natrhl si levé vnitřní stehenní svaly a to mělo za následek velký otok stehna.Ve finále jsem bojoval s Takahiko Ishikawou, 6.dan. Zápasiště bylo malé. Když jsem se pokusil o útok, on rychle unikl ze zápasiště. Hlavním rozhodčím byl Kyuzo Mifune, ale nedal mu Chui. Později jsem ho dostal na zem a pokusil se o Osaekomi, ale on opět unikl mimo zápasiště. Bylo to jako bít se se záclonou. Po chvíli se zápas chýlil ke konci. Opět se mi ho podařilo dostat na zem a chytit do osaekomi, ale on se doplazil mimo. Druhé kolo začalo. Zaútočil jsem s O-soto gari, jeho tělo kolísalo, ale bídně ovládl tlak na jeho tělo a provedl protiútok s Tai-otoši. Ve čtyřech kolech jsme byli čtyřikrát mimo zápasiště. Když jsem ho zatlačil, on opět unikl mimo. Provedl jsem boj v Tachi-waza a v Newaza, ale čas běžel. Po druhé polovině rozhodčí učinili rozhodnutí. Všichni tři rozhodčí zvedli oba praporky – červený i bílý. Byla to remíza.


16. dubna 1950, mělo profesionální Judo 21 členů. Bylo sponzorováno stavebním dodavatelem jménem Takano. Ve finále prvního zápasu, jsem bojoval s Toshio Yamaguchi, 6.dan. Hodil jsem ho na O-soto-gari a udržením ho v Kuzur-kami-shiho-gatame jsem dostal ipon. Zápas trval dvě minuty. Stal jsem se prvním profesionálním šampiónem Judo. Napřed to bylo velice populární, ale po 4 nebo 5 měsících popularita náhle klesala. Kvůli tomu začal Takano, který byl náš sponzor, ztrácet zisky. Platy nám začaly ubývat a Takanova společnost začala upadat. Nedostali jsem zaplaceno dva měsíce. V těchto dnech byla má žena Tomiko hospitalizována pro plicní nemoc. Jelikož byl v těchto dnech nedostatek jídla, takoví lidé nemohl nikdy tuto nemoc přežít. Neměl jsem na výběr, ale Judo ji zachránilo.


Jednoho dne přivedl Yamaguchi prezidenta Matsu Enterprise v Hawaii, který byl z druhé generace Japonských Američanů. Zeptal se mě, zda bych nechtěl demonstrovat Judo na osmi Hawaiských ostrovech po 3 měsíce. Yamaguchi, Sakabe a já jsme uzavřeli smlouvu. 6 měsíců po té, vstoupilo profesionální Judo do businessu. Na Hawaii Skabe a Yamaguchi demonstrovali sebeobranu Judo a přijali výzvu deseti mužů. Toto potěšilo obyvatele ostrovů. Kamkoliv jsem šli hlediště byly přeplněné. Každé město mluvilo o Judo. Nebylo to možné, Japonci, kteří prohráli ve válce vymrštili Američany. Obchod byl velice úspěšný a 3 měsíce utekly rychle. 3 dny před koncem 3 měsíční smlouvy, navštívil náš hotel Wrestlingový promotér Earl Karasic. Zeptal se nás, jestli nechceme dělat profesionální Wrestling v Civic Hall po 4 měsíce. Zaplatil by nám 4 milióny yenů . Sakabe odmítl nabídku, ale já a Yamaguchi jsme ji přijali. Díky penězům, které jsem vydělal z profes. Wrestlingu, jsem byl schopný zaplatit drahou medicínu pro mou ženu. Má žena se uzdravila díky těmto lékům.


Po návratu z Hawaie, jsem byl pozván do Brazílie do Sao Paulo Shinbun (Místní Japonská novinářská společnost v Sao Paulo). Sao Paulo Shinbun, který poklesl v popularitě, přišel s nápadem provádět profesionální wrestlingové zápasy. Toto by jim zlepšilo prosperitu. Byla uzavřena řada smluv na 4 měsíce. Účastníky jsem byl já, Yamaguchi a Kato, 5.dan. Tento podnik měl velký úspěch. Kamkoliv jsem šli, aréna byla přecpaná. Mizuno v Sao Paulo byl velice šťastný. Když jsme se ho zeptali, jestli nám zvýší plat, ztrojnásobil ho. Jako přídavek k wrestlingu jsem učili Judo všude, kde jsem šli.


Jednoho dne, Helio Gracie, 6.dan v Judo, nás vyzval k boji. Pravidlo boje bylo odlišné pravidlům v Judo nebo v profesionálním wrestlingu. Vítěz nás nechtěl jen pokořit. Základem není čisté předvedení techniky nebo délka držení v Osaekomi, toto se nepočítá. Napřed vyzval k boji Kato, 5. dan. Zápas začal. Kato byl v dobré kondici a hodně Helia házel. Nicméně po 15 minutách jsem viděl v Katově tváři nezdar. Hody Heliovi neškodili, protože povrch byl měkký. Po 30 minutách bylo vidět, že Kato byl unavený. „Co teď Kato, jdi do Newaza, nevstávej!“ Japonech poslechl křik. Kato pak hodil Helia na O-soto-gari, vylezl na Helia a začal škrtit s Juji-jime.Diváci buráceli vzrušením. Ale já se pečlivě díval a viděl jsem, že Helio také začal provádět škrcení ze předu. Oba dva se navzájem škrtili. V posledních 3 nebo 4 minutách, Katova tvář začala blednout. Zakřičel jsem, „Stop!“ a skočil jsem do ringu. Když Helio uvolnil jeho ruce, Kato spadl na podlahu tváří napřed. Dva dny po zápase, jsem viděl Heliovy studenty jak šli dolů ulicí města a nesli rakev. Helio ho zabil.


Po tomto zápase naše popularita profesionálních wrestlingových show rapidně klesla. Japonec, který nás potkal na ulici mumlal, „To nemůže být pravda, prohrát takovým způsobem.“ Helio nyní vyzval Yamaguchi. Mizuno ze Sao Paulo Newspaper prosili, „Pane Yamaguchi, prosím, zabijte Helia.“ Ale Yamaguchi se zdál být neochotný a odpověděl „Nechte mě v noci přemýšlet.“ Jestliže by bojoval podle Judo japonských pravidel, byl by Yamaguchi lepší než Helio v Newaza i Tachi-waza. Ale podle brazilských pravidel, Jestliže ho Helio dostane k zemi, všechno, co může dělat je zůstat klidný a být opatrný, nenechat se chytit do škrcení nebo do páčení. Takto by Helio vybojoval remízu. Jestliže by Helio vymyslel taktiku, bylo by pro Yamaguchiho obtížné zvítězit. Pak jsem řekl Yamaguchimu, „Nejdi bojovat. Výzvu přijímám já.“ Dokud nepřišel den zápasu, tak jsem pokračovali ve wrestlingových show každý den. Tři dny před zápasem, místní noviny vydali velký titulek, který říkal „Kimura není Japonec. Vypadá jako Kambodžec. Helio nemohl bojovat s napodobeninou Japonce.“ Byl jsem překvapen, když jsem toto viděl. Hnal jsem se na Japonskou ambasádu s mým pasem a dokázal jsem jim, že jsem Japonec.


20 000 lidí přišlo na náš zápas včetně presidenta Brazílie. Helio měl 180 cm a 80 kg. Když jsem vstoupil do haly, uviděl jsem rakvi. Zeptal jsem se, co to má znamenat. Řekli mi, „Ta je pro Kimuru. Helio ji přinesl.“ Bylo to tak legrační, že jsem téměř smíchem praskl. Když jsem vstoupil do ringu, lidé na mě házeli syrové vajíčka. Zápas začal. Helio chytl oba mé límce a zaútočil s O-soto-gari a Ko-uchi-gari. Ale nehodil mě. Po deseti minutách jsem ho hodil na O-soto-gari. Zamýšlel jsem mu udělat otřes mozku. Ale jelikož byl povrch měkký, nemělo to na něm žádný následek. Chvíli jsem ho házel a pak jsem přemýšlel o konečné technice. Opět jsem ho hodil na O-soto-gari. Jakmile Helio spadl, chytl jsem ho do Kuzure-kami-shiho-gatame. Držel jsem ho asi 2 nebo 3 minuty a pak jsem ho zkusil udusit břichem. Helio třepal hlavou a zkoušel dýchat. Takto nemohl dlouho vydržet a zkoušel nadzvednout mé tělo levou rukou. V této chvíli jsem chytl jeho levé zápěstí pravou rukou a nasadil Ude-garami. Myslel jsem, že se okamžitě vzdá. Ale Helio nezaklepal na podlahu. Neměl jsem na výběr a tak jsem páčil dál. Stadión ztichl. Kosti jeho ruky se dostaly do polohy, kde se začaly lámat. Nakonec se ozval stadiónem zvuk lámající se kosti. Helio se stále nevzdával. Jeho levá paže byla zcela bez síly. Díky pravidlům jsem neměl na výběr a páčil jsem dál. Další kost praskla. Helio stále neklepal. Když jsem zkoušel páčit více, byl vhozen bílý ručník. Vyhrál jsem na TKO. Má ruka byla vyzdvižena. Japonec porazil Brazilce v ringu a byl jsem vyhazován do vzduchu. Na druhé straně, Helio měl ruku dole a měl smutný bolestný pohled.


V listopadu 1951, jsem objevil Kokusai Pro Wrestling Association. Poté , co jsem se vrátil z US, předváděl jsem wrestlingové zápasy, dělal jsem wrestlingowé show přes Japonsko. V těchto dnech Rikidozan vytvořil novou organizaci, která se jmenovala Japan Pro Wrestling Association. Tak mas media začala mluvit o Zápasu Kimura proti Rikidozan. Setkal jsem se s Rikidozanem a zeptal jsem se na jeho názor. On mi řekl, „Je to dobrý nápad. Budeme schopní si moc vydělat. Pojďme do toho!“ V prvním zápase bude remíza. Vítěz druhého zápasu vyhraje díky Nožní technice. Po druhém zápasu budeme tento proces opakovat. Oba dva jsem spolu souhlasili. V zápase, se měl mnou Rikidozan nechat hodit a já ho měl nechat udeřit mě sekem. Pak jsme nacvičili karate sek a hody. Nicméně, když zápas začal, Rikidozan se stal chtivým po penězích a slávě. Ztratil rozum a stal se šíleným mužem. Když jsem viděl jak se napřahoval k úder, oddělal jsem ruce, aby měl mohl udeřit sekem. On však úder nezasadil do hrudníku, ale plnou silou do krku. Spadl jsem na zem. On mě pak ještě kopl. Krční oblasti jsou velice zranitelné a proto to Rikidozanovi stačilo k výhře. V Junior high school byl tento úder zakázán. Nemohl jsem mu tuto zradu odpustit. V tuto noc mi volali telefonem, že asi deset yakuzů zabili na cestě do Tokyo Rikidozana.


V březnu 1955, jsem šel dělat do Mexika wrestlingové zápasy. O 8 měsíců později jsem šel učit Judo do Francie. Judo jsem učil přes den a wrestlingové zápasy jsem dělal v noci. To samé jsem dělal i v Londýně. Po uplynutí jednoho roku v Paříži a v Londýně, jsem odjel učit Judo do Španělska a tam jsem také prováděl wrestlingové zápasy. Tam jsem zůstal 4 měsíce. Pak jsem se vrátil do Paříže, kde jsem opět učil Judo jednou za týden a poté jsem se vrátil do Japonska. Bylo to v lednu 1958. Jakmile jsem přijel na Kumamotské nádraží, byl jsem překvapen, protože jsem viděl 80 až 90 hezky oblečených žen, které stály v řadě. Přemýšlel jsem, kdo ze slavných osobností má přijet do města. Brzy jsem se dozvěděl odpověď. Sugiyama, Více prezident„Cabaret Kimura“, nechal přivést hostesky. Předtím, než jsem odjel z Mexika, hospodařil jsem s jeho Kabaretem. Pracoval jsem jako ve vlastním, kontaktoval jsem wrestlingové promotéry v Londýně, Francii, Německu a Brazílii. Pan Takeo Yano v Brazílii mi okamžitě odpověděl.On byl také z Kumamotské prefektury a také studoval na Chinsei Junior High, 8 let po mně. Rozhodl jsem se opět odcestovat do Brazílie.


„Jestliže dnes odmítneš boj, rozčílené obecenstvo zapálí arénu. Jestliže aréna shoří na popel, budeš odpovědný za škodu.“ Promotér se na mně zle díval. „Nebuď směšný“, Yano rychle odpověděl a pokračoval, „Doktor mu řekl, aby nezápasil. Není v dobrém stavu. Zápas by měl být odložen.“ Já jsem si poranil koleno, když jsem demonstroval Judo techniky v Rio de Janeiro. Ale aréna byla přecpaná a přes 5000 lidí čekalo před arénou. Začátek zápasu byl odložen. Diváci začali pískat. Pro promotéra jsou peníze důležitější než mé zdraví. Já a Yano jsme šli do pokoje, kde čekali tři černí policisté. Malý muž přišel od policistů a řekl mi, „Jsi Japonec, pan Kimura? Můj otec je také Japonec. Před chvílí se stal boxer, se kterým jsi měl bojovat neschopným kvůli zranění. Diváci se pak rozzlobili a založili požár. Budova shořela na popel. Nikdo nevěděl, kdo založil požár. Boxer byl na zpáteční cestě domů zastřelen. Zemřel okamžitě. Pane Kimuro, „vy budete lepší pro show. Jestliže prohrajete, je lepší než být zastřelen.“


Teď jsem se musel rozhodnout. Můj protivník byl Adema Santana, měl 25 let, byl to černoch a byl šampión těžké váhy v boxu. Měl také 4 .dan v Judo a dobrý v capoeira. Měřil 183 cm a měl působivé fyzické proporce. Vážil okolo 100 kg. Bahia, kde se měl zápas konat, bylo přístavní město, kde byli otroci prodáváni. Otrokům bylo zakázáno nosit zbraně. Mnoho boj. umění jimi bylo vymyšleno. To jsem slyšel. Vale Tudo je jedno z nich. Na jihu Sao Paula, je profesionální wrestling populární. Ale na severu je více populární Vale Tudo. Helio Gracie, se kterým jsem dříve bojoval, byl šampión ve Vale Tudo. Ale Adema Santana ho v r. 1957 vyzval k souboji a po 2 hodinách a 10 minutách, dostal Helio zásah do břicha a nemohl vstát a byl knockoutován. Tak se stal Adema novým šampiónem. Ve vale tudo není žádný faul dovolen. 1 faul znamená okamžitou diskvalifikaci. Nepoužívají se boty. Nejsou dovolené údery pěstmi, jsou dovolené údery otevřenou dlaní. Ale když se dostaneš s někým do kontaktu, je dovolen jakýkoliv typ úderu, kromě úderu do slabin. Všechny typy hodů a páčení jsou dovoleny. Vítězem se stává ten, kdo knockotuje soupeře nebo se soupeř vzdá. Kousání a tahání za vlasy není dovoleno. Holé klouby jsou pokryté, protože 2 nebo 3 údery do oka znamenají konec boje. Bylo mi řečeno mnoho případu, kdy byl bojovník zasažen do oka loktem a jeho oko poté lezlo ven z očního důlku a museli zavolat sanitku. Proto teď stojí vždy 2 sanitky před vchodem do arény.


„Neměl jsem na výběr. Budu bojovat.“ Řekl jsem. Pak se promotér ušklíbl, donesl smlouvu a řekl mi, ať ji podepíši. Yano mi ji přeložil, leželo v ní, „Jestliže zemřu, bylo to z mé vlastní vůle a nikoho za svou smrt neviním.“ Když jsme stáli u ringu, někdo na mě z dálky mával. Byl to Helio Gracie, kterého jsem neviděl několik let. Helio byl komentátor v rádiu. Byl komentátor zápasu. Zápas začal. Adema a já jsme se pohybovali dokola v ringu. Lehce jsem propnul prsty na rukou a zaujal jsem poloviční postoj a připravoval jsem se na jeho kopy. Adema zaujal také poloviční postoj a zastrčil bradu, stáhl k sobě předloktí tak, jak se to dělá v boxerských zápasech. Najednou se pokusil mi zasadit kop do tváře. Kop jsem blokoval rukama a provedl jsem kop pravou nohou. Adema začal provádět obloukové kopy levou i pravou nohou. Ustupoval a uskakoval jsem jim, ale náhle jsem dostal úder do tváře. Byl to úder otevřenou dlaní. Přehlédnul jsem jeho pohyb, věnoval jsem příliš pozornosti jeho kopům. Když jsem dostal úder do spánku, v celé hlavě se mi zatmělo a pak přišly kopy z leva i zprava. Když jsem blokoval kopy, které šly zprava, levou rukou, tak mi procházela strašná bolest z konce malíčku do konce ruky. Měl jsem rozdrcený prst. Navzájem jsme si vyměňovali kopy. Celé hlediště vstávalo vzrušením. V této situaci jsem nebyl schopen myslet jasně. Chvíli jsem přemýšlel „Adema má vyšší kopy než já a silnější údery. Když chci vyhrát, musím převést boj na zem“, opět mě zasáhl kop do břicha.


Srazil jsem jeho kop dolů s rukou ve tvaru nože a skočil jsem k němu a zasáhl ho do břicha úderem hlavy, který zcela pronikl jeho tělem. Toto na něj muselo zapůsobit. Kryl si jeho břicho, ustoupil vzad a chvíli se kýval. Chtěl jsem ho odrovnat, hodit ho, vylézt na něj a užít Newaza. Jestliže by se mi to podařilo, mohl bych použít lokty a údery hlavou. Adema znovu nabyl sil a opět mě chtěl kopnout do tváře. Vyhnul jsem se mu a skočil na něj do klinče(nalepil jsem se na něj). Nemohl použít kolena nebo údery lokty. Oba jsem padli do provazů. Náhle jsem dostal úder hlavou. Hrozně mi začalo zvonit v uších a okamžitě jsem padl do bezvědomí. Zasáhl mě hlavou do levého spánku. Byl to úder hlavou ze strany. Myslel jsem si, že údery hlavou jdou jen ze předu. Nikdy jsem neviděl úder hlavou z boku. „Nemohl jsem upadnout do bezvědomí, musel jsem vyhrát“, přemýšlel jsem. Řízen touto silou, jsem zkoušel najít cestu zpět. Probral jsem se poté, co nás od sebe oddělili. Oba dva jsme byli pokryti krví. Boj se opět přesunul do centra ringu. Adema provedl úder pravou rukou. Chytil jsem jeho paži a provedl Ipon-seoi. Byl to zcela čistý hod. Nicméně to bylo špatně vypočítané. Oba dva jsme byli zpocení, jako by nás polili vodou. A ještě k tomu on neměl vrch kimona. Tady takováto technika neměla úspěch. Jeho paže mi klouzala a mé tělo rotovalo ve vzduchu vpřed a přistálo na zemi na zádech. „Dodal jsem si odvahy!“ Křičel jsem v duši, ale bylo příliš pozdě. Adema na mě okamžitě skočil. Když byl na mém hrudníku, mohl mi zasadit mnoho úderů do očí, nosu a hrudníku. Sevřel jsem ho nohama. Stlačoval jsem jeho tělo plnou silou. Adema okamžitě padl na zem, ale nebyl oslaben. Stlačení nohou ho neodrovnalo, musel jsem se dostat z nevýhodné pozice. Když jsem zvedl hlavu, viděl jsem stovky hvězdiček. Dostal jsem přímý úder mezi nos a oči. Byl to opravdu silný úder. Zadní strana hlavy se mi zaryla do žíněnky.


K tomu mě ještě udeřil hlavou do břicha. Cítil jsem, že jsou mé orgány jako roztrhané na kousky. Jednou nebo dvakrát jsem zatnul břišní svaly abych přežil jeho útok a pak ještě čekal další tři útoky. Ve chvíli třetího úderu hlavou jsem nastavil pravou pěst a zasáhl jsem ho do tváře. Dostal úder mezi nos a oči. Krev vystříkla.Také já jsem byl mnoho pokryt krví. Krev mě popudila k myšlence. „Zabij ho, zabij ho!“ křičel ďábel v duši. Adema vrávoral a ustupoval vzad a padal do provazů. Zasypal jsem ho kopy a údery otevřenou dlaní. On odpovídal údery hlavou a lokty. Ale nikdo z nás nebyl schopný zasadit rozhodující úder. Oba dva jsme neviděli přes krev, která nám tekla přes oči. Po 40 minutách zápas skočil remízou. Byla to má první zkušenost z Vale Tudo. Tuto noc byla má tvář hrozně oteklá. Vždy, když jsem se nadechl, hrozná bolest probíhala skrz mé břicho a hrudník. Nemohl jsem usnout. Dostal jsem injekci od doktora a chladil jsem si břicho studeným ručníkem. Nicméně jsem v tomto zápase dostal důležitou lekci. Tímto bylo nemít strach ze smrti. Jestliže ho nebudu schopen zabít, jeho údery hlavou roztrhají mé vnitřnosti na kousky.


Odpočíval jsem týden a pak jsem opustil Bahia s jel jsem do Sao Paulo. V Sao Paulo byl obrovský muž jménem Gorry Guerrero, který tam na mě čekal. Měřil 198 cm a vážil 200 kg a měl velké svaly. Jednoho dne chtěl 5.dan v Judo, který vážil 120 kg, hodit Gorryho Guerreru na Uchi-mata. Gorry Guerrero ho pak zvedl nad hlavu. Po tomto činu byl známí jako muž s nemožnou silou. Poté začal zápasit ve wrestlingu, byl znám jako dobrý wrestler a také jako hezký muž. Jednoho dne po mém zápasu ke mě Gorry přišel. Řekl mi, že zápasil s mnoho japonskými Judisty, ale vždy, jakmile Judoka zjistil jakou má váhu, nikdy ho nemohl hodit a zkolaboval jako žába někteří Judisté dopadli velice špatně. Řekl mi, „Učil jsem se Judo 6 let, když jsem byl dítě. Byl jsem naučen, že v Judo může menší člověk hodit většího. Chci, aby jsi mi ukázal opravdové Judo.“ Nikdy jsem necvičil s tak velkým mužem. 2 nebo 3 dny jsem přemýšlel, jakou techniku použiji. Jednoho dne, když můj zápas skončil dříve, já a Guerrero jsme si stoupli do centra ringu. Veškeré obecenstvo už odešlo. Aréna byla prázdná.


Já, který měřím 170 cm, jsem vypadal jako dítě, opírající se o dospělého a nevěděl jsem jak a kde mám zaútočit. Když na mě zaútočil úderem, uhnul jsem do strany. Když mě zatáhl, mé nohy se zvedly do vzduchu, když zaútočil O-soto-gari pravou nohou.Tohle jsem ustál jen s vynaložením velké síly. Bylo jen štěstí, že neužil změnu na O-soto-otoshi. Následovalo další O-soto-gari, O-goshi a Ashi-barai. Nechal jsem ho útočil a koncentroval jsem se na obranu. Najednou do mě zatlačil. Využil jsem načasování zaútočil s Ippon-seoi. Jeho ohromné tělo narazilo na můj bok. Ztratil centrum gravitace a spadl na záda. Jakmile se pokusil vstát, opět jsem ho hodil – 3x. Nakonec vypadal v tváři poraženě a řekl, „DÍKY, OPRAVDOVÉ JUDO JE PŘEKRÁSNÉ“ a opakoval to.


Masahiko Kimura
Masahiko Kimura vs. Helio Gracie.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář